Robin - týden ve tmě

Tak jsem tady - v Hlubokých Dvorech u Brna a chystám se na svou první, dlouho plánovanou terapii Tmou. Nic neočekávám, nic neplánuji, ale neodbouratelná touha poznat něco nového se stupňuje s každým dalším krokem směřujícím k místu činu. U "vstupu" mě vítá usměvavý a pozitivní energii vyzařující muž - můj duchovní průvodce Petr - člověk, jehož příběh mě natolik oslovil, že jsem byl za Tmou ochoten cestovat přes půl republiky (bydlím u Prahy, kde je pobyt ve Tmě také možné absolvovat).

Pár desítek minut věnuji vyslechnutí pokynů a rad, díky nimž bych měl pobyt v útulné maringotce ve zdraví a bez újmy zvládnout. Maringotka na mě působí jako místo, které si mě k sobě samo přivolalo, místo, jenž pomůže zodpovědět otázky, které od sebe člověk v běžném životě podvědomě odhání nebo na jejich rozluštění nemá čas. Tak, mám vybaleno, cestovní oděv jsem vyměnil za pohodlnou kombinaci tepláků a trička, poslední telefonát domů, vyndávám baterku z telefonu, zhasínám lampičku a téměř po roce a půl od první myšlenky na realizaci vlastního pobytu ve Tmě zahajuji cestu za novou zkušeností. Je Tma!

Den 1.: Po chvíli v absolutní Tmě se vydávám na průzkum celé maringotky. Sám sebe zkouším, zda si pamatuji rozmístění jednotlivých zařízení místa, kde mám strávit skoro celý týden. Vypadá to, že to půjde, to zvládnu. Po mém krátkém průzkumu zjišťuji pravdu o tvrzení, že si člověk až ve Tmě uvědomí, jak moc velký spánkový deficit za celý život nabral. Neuběhne ani pár hodin (myslím, že to bylo pár hodin) přemýšlení o lecčem a začínají mi padat oči, tělo si žádá odpočinek v předem připraveném spacáku. Během prvního dne, ještě před ulehnutím, zjišťuji, že Petr má zajímavý smysl pro humor - na uvítanou mi připravil špagety, takže jdu radši ihned po jídle do sprchy, abych si nenanosil rajskou do postele :-D. Dobrou.

Den 2.: Po noci bez jediného probuzení vstávám plný energie a s pocitem hladu! Zřejmě jsem musel spát hodně dlouho, jelikož normálně ráno hlad nemívám a často snídám až v práci. Těším se až ochutnám místní pečivo obložené medem nebo zeleninou (Petr bez problému vyhověl mým vegetariánským požadavkům). V průběhu snídaně ještě netuším, že mě tento den čeká jediná, ale za to dost výrazná krize, kdy se budu potýkat s pocitem, že Tmu možná opustím předčasně. Pocitově jsem ve Tmě již déle něž 24 hodin a nedaří se mi zastavit vnitřní dialog. Sám sebe zpovídám: "jsem tu správně?, mám na to?, stojí to za to?, a jak se má asi rodina, která z mého pobytu zde do stropu zrovna neskákala? Dost, to musí přestat, jdu se nějak zabavit. Mohl bych třeba zkontrolovat zda jsou umyvadlo a křeslo stále na stejném místě, aha jsou, tak to mi moc času nezabralo :-D." Začínám se topit ve vlastní neschopnosti si Tmu užít, vytahuji na sebe různá témata zahrnující také chyby, které jsem v životě udělal. Každou chybu, na kterou si vzpomenu si nejdřív řádně vyčtu (já vím, zní to masochisticky :-D ) a pak se snažím najít vysvětlení proč k ní došlo a co vše budu dělat pro její eliminaci v budoucnu. Alespoň, že si všechny chyby přímo na místě dokážu odpustit, dát si další šanci.

Je sice fajn, že jsem k sobě tak shovívavý, ale žádné ze zmíněných odpuštění moje vnitřní rozpoložení nijak moc nezlepšuje a tak se sám sebe ptám, zda je tohle opravdu to, co jsem hledal. Říkám si: "Sakra, přeci se to musí obrátit - zlepšit a jestli ne, tak snad sáhnu po té lampičce a rozsvítím ji, nebo jinak, já rovnou vyběhnu ven a bude!" ... "tak dost, napočítej si do 10 a uklidni se," Kozoroh se přeci nevzdává a vždy všemu přijde na kloub, vždy protne cílovou pásku, tak proč by tomu teď mělo být jinak? Jestli z textu cítíte tu vysokou míru frustrace, tak věřte, že jí musel cítit i Petr, když mi večer donesl jídlo na další den (Petr se později přiznal, že mi dával max. další den než pobyt vzdám :-) ). Naštěstí, Petr je duchovní průvodce na svém místě, který mi v pár větách vysvětluje, že je to možná první a poslední týden, který můžu věnovat jen sám sobě, že se mi takové dobrodružství možná již nikdy zrealizovat nepodaří, tak proč všechny problémy urychleně nevyřeším, či nehodím za hlavu a pobyt ve Tmě si řádně neužiji. Od té chvíle jakoby přišel zlom a vše se v dobré obrátilo. Zbytek dne trávím meditací na koberci a v křesle, začíná se dostavovat pocit klidu a vyrovnanosti. Ta změna proběhla rychlostí hodnou pokročilého schizofrenika, ale jsem za ní hrozně rád! Teď už je asi opravdu pozdě, tak jdu na kutě.

Den 3.: Probouzím se a tak trochu plánuji, jak si užiji vnitřní pohodu, kterou se mi podařilo navodit předchozí večer. Jsem přesvědčený, že den bude pokračovat stejně pozitivně, jako předchozí skončil. Sprcha, snídaně, meditace, strečing celého těla, oběd, posilování s vlastní vahou, strečing č. 2, hodinový poslech houslových a klavírových symfonií, večeře, hygiena, meditace č. 2..."ťuk ťuk"..."no tedy, to už je den za mnou a nese se jídlo na další den? Páni!". Petrovi referuji o mém dobrém rozpoložení, z čehož má (ne)viditelnou radost. Prohazujeme pár vět o mých pocitech z dalšího dne ve Tmě. S Petrem se dobře povídá, takže mám tendenci rozhovor natahovat, ale moc dlouho se mi to nedaří, Petr šikovně naznačuje, že pobyt "zde" není primárně o dialogu dvou jedinců :-).

Docela na mě doléhá únava, ale rád bych se ještě chvíli díval do Tmy, zjišťuji, že má zvláštně uklidňující účinek, hlavně pokud člověk "vypne" rozum a svůj pobyt prožívá srdcem. Křeslo nebo koberec? Už je trochu chladno, tak usedám do křesla a přehazuji přes sebe deku. Dýchám si a dýchám, při konci výdechu si pěkně pobrukuji, očima kmitám směrem ke stropu maringotky. Co pak to je? Něco mě šimrá na očích, ale nevím, jak to mám sám sobě vysvětlit. Připadám si, jako by mi někdo zpoza uší svítil baterkou na spodky víček. Divné?! Světlo se objevuje vždy do chvíle, něž se hlouběji zamyslím nad tím, co by to vlastně mohlo/mělo být. Jakmile k vysvětlení celého jevu přizvu rozum, vše zmizí. Nejsem schopen najít uspokojivou odpověď na své otázky, ale jedno je jasné, celé "to světlo" mé uvolnění a prožitek ze Tmy ještě více zintenzivňuje, líbí se mi to. Pár hodin ještě vydržím dále zkoumat dosud nepoznané a jdu spát. Ale zítra se na to pěkně podívám, dneškem jsem neskončil, chci vědět více!

Den 4.: Nebudu popisovat celý den, jelikož se v mnohem blíží dnu č. 3. Navíc, původ stále se zintenzivňující bílo-žluté "baterky svítící zpoza mých uší" se mi nedaří vypátrat. Nicméně o jeden zajímavý poznatek, resp. zkušenost se s vámi musím podělit. Ve Tmě zjišťuji, že čím více se mi v průběhu dne daří utlumit činnost rozumu na úkor prožitku srdcem, tím více se rozum o slovo hlásí v průběhu spánku (v mém případě to tak opravdu je). Osobně nepatřím již dlouhá léta mezi lidi, kterým se zdají sny, jež by si po probuzení pamatovali, ale zde to pro mě je opravdová "Dreams Chart". Bohužel, výrazná většina snů je dosti zmatená a z mého pohledu postrádala smysl. Zajímavé je, že většina "účastníků" mých snů jsou lidé, hmotné, či nehmotné věci z hluboké minulosti. Jednou z mála výjimek má být sen, jehož přerušení pro mě bude mít zajímavé pokračování. Večer tohoto dne (4. den) se několik hodin marně snažím tvrdě usnout (není to dost dobře možné v důsledku světélkujících spodků mých očních víček). Jakmile se mi daří alespoň na chvíli zabrat, spustí se absurdní sen pojednávající o návštěvě autoservisu v doprovodu mých dvou reálných obchodních partnerů (no to by se z toho člověk po....). Následuje velmi rychlé probuzení a touha si pořádně nahlas postěžovat na domnělé příznaky insomnie :-D. Ne, opravdu, chce se mi strašně křičet a postěžovat si, proč reálně unavený člověk nemůže usnout. Kdepak, nejde to. Cítím, jak mě Tma nenechá se fyzicky rozrušit a vztekat, jsem tedy zcela v klidu, alespoň tedy v tom fyzickém klidu. Rozhoduji se, že si alespoň půjdu opláchnout obličej vodou a zkusím usnout znova. V okamžiku, kdy odkryji spacák a postavím se vedle postele, vidím jak vše kolem mě září rudou barvou. Vypadá to, jako bych měl na sobě oblečený rudě svítící potápěčský neopren. Sám sobě tento jev vysvětluji jako odlišnou/neznámou formu projevu mého rozrušení. Co víc, jakmile si sedám do křesla a párkrát provedu hluboký nádech/výdech, červená záře se mění na bílou (pro mě známka, že jsem se dokázal vnitřně uklidnit). Celé to je opravdu hluboký zážitek, který lze jen ztěží popsat lidským slovem. Ulehám a konečně se mi daří usnout.

Den 5.: Světlo vycházející zpoza mých očních víček nabírá dále na intenzitě. Navíc, barvy světla/světel začínají nabývat na různorodosti (k bílé a žluté se přidává červená a modrá). Nyní už chápu Petrovu poznámku, že ve Tmě vlastně vůbec není žádná Tma :-). Celý den, a to nejenom při meditaci nebo dechovém cvičení, mám pocit, že kolem mě plují úžasné energie, které si se mnou chtějí hrát (pouze v pozitivním slova smyslu). Nabývám 100% přesvědčení, že zde ve Tmě se mi nemůže absolutně nic stát, protože Tma mě přeci chrání. Zcela otevřeně mám pocit, že se Tmou komunikuji a vzájemně si dodáváme pozitivní energii. Pocit klidu, míru a lásky se u mě dostává na dosud nepoznanou úroveň.

Den 6.: Hned po probuzení si přeji aby se míra prožitku nově poznané úrovně dostala na aktuálně možné maximum. Mám před sebou totiž poslední den, jelikož zítra ráno, pří východu slunce, vyjdu ven z maringotky a ukončím svůj šestidenní pobyt ve Tmě. Nechci svůj poslední den ve Tmě popisovat dopodrobna, mohu pouze prozradit, že míra celkového prožitku je opravdu silná, dokonce tak silná, že se mi daří spát pouze cca 1 hodinu, než mě Petr budí. Sám sebe se ptám, kam až by to vše zašlo, pokud bych ve Tmě dále zůstal. Na odpověď si ovšem budu muset počkat :-).

Den 7.: "Budíček, máš cca 50 minut do východu slunce, tak se připrav, ať to nezmeškáš." Oblékám se, nasazuji si sluneční brýle a přemýšlím, zda vůbec zrovna teď chci pobyt ve Tmě ukončit. Ano, člověk se těší na své blízké (strašně moc), ale za ten týden se mi i Tma stala blízkou. Nabývám přesvědčení, že je nyní zbytečné toto dilema řešit, jsem si totiž jistý, že se sem dříve nebo později vrátím. Loučím se s Tmou a její úžasnou energií, beru za kliku u dveří a již první kousky světla mě od nich "odhazují" pryč. Dávám si ruku před obličej a pomalu vycházím ven z maringotky. Vše je rychlejší a smysly pracují sensitivněji, než jsem zvyklý. Opatrně si jdu stoupnout vedle maringotky a pozoruji východ slunce. Uvědomuji si, že jsem vlastně východ slunce nikdy dříve neviděl - teprve nyní pozoruji, jaká je to krása. Ten pocit si užívám další půl hodinu a nemůžu se ho nabažit. Ale teď už musím jít, cesta domu za rodinou je dlouhá, takže můžu ve vlaku a autobuse přemýšlet, co že se to tam všechno odehrálo a zda je možné si ten nezaměnitelný pocit uchovat co nejdéle.

Petře, díky za vše!

Robin

P.S. Zajímavé, místo, kde jsem byl zavřený 6 dní v tichu a Tmě, opouštím zcela dojatý a s pocitem, že se mi bude strašně stýskat. Ptáte se, zda to celé stálo za to? To si piště, že ANO :-)!