O tom jak se projektujeme do druhých a jak a proč to nedělat

04.09.2018

"Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Nejdříve vyjmi trám ze svého oka a poté teprve budeš vidět!"

Již delší dobu vám chci napsat něco o projekcích a jak je využít na cestě osobního rozvoje a konečně nyní cítím vhodnou příležitost. Stopování vlastních projekcí je jedním z mistrovství vědomí. Je to velmi mocná technika, která je však otevřena každému se špetkou sebereflexe a odhodlání překročit svůj vlastní stín.

Projekce je bezděčný a nevědomý duševní proces. Jeho výsledkem je to, že obsahy svého vlastního nevědomí nacházíme u druhých lidí. Projekce našich nevědomých obsahů je něco přirozeného a daného. Zbavujeme se nepřijatelných, bolestivých či odmítaných obsahů sebe samého tím, že je projektujeme do druhých. Prostřednictvím projekcí můžeme vytvořit celou řadu imaginárních vztahů. Vztahy na nichž se podílí naše projekce mívají ovšem velmi málo, či dokonce téměř vůbec nic společného s realitou skutečného světa.

Vidět jak projektují druzí lidé je vždy podstatně snazší, než si uvědomit vlastní pojekce. Hovoří o tom biblické: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, 
ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" Dalo by se na to říci: "nejdříve vyjmi trám ze svého oka a poté teprve budeš vidět." A o tom bych dnes rád hovořil.

Stopování a stahování svých vlastních projekcí zpět, je velmi mocnou technikou. Umožňuje nám uvědomit si, jakým konkrétním způsobem je naše osobní energie podmíněna a zrcadlena a dostat se do spojení s tím, kým v hloubce duše doopravdy jsme. Můžeme se dozvědět hodně o nás samých a také dát do pořádku své vztahy. S tím je vždy spojen nárůst životní energie

To že projektujeme a měli bychom se pokusit o stažení vlastních projekcí, je obvykle signalizováno poruchami vztahů, doprovázenými výrazným afektem či konfliktem. Obecně by se dalo říci, že vždy když nás něco, či někdo, rozčiluje, irituje, když nám něco vadí, vždy když ve vztahu zažíváme nekomfort, máme potřebu něco vyčíst, někomu vyčinit, tak působí naše vlastní projekce. Obvykle ty vlastnosti které máme, ale nepřijímáme je u sebe, vidíme u druhých a vadí nám u nich. Tedy projektujeme a dostáváme se do konfliktů.

Projekce stínu jsou častou příčinou osočování, konfliktů, hledání obětních beránků, přenosu odpovědnosti na druhé a samozřejmě také válek, ať už v rodinách, či mezi národy. Projekce často působí i v rané fázi zamilovanosti, kdy na druhého vrhneme své projekce a představy ideálního partnera, nasadíme si růžové brýle a po odeznění této fáze se často cítíme druhým podvedeni. On či ona totiž vůbec není takový jaký jsme si mysleli, vlastně nás oklamal! Svůj vlastní díl zodpovědnosti si obvykle neuvědomujeme. Vztahy s našimi blízkými jsou obecně semeništěm projekcí a jako takové jsou pro člověka na cestě osobního rozvoje cenným zdrojem informací a moudrosti.

Jak tedy vystopovat a stáhnout vlastní projekci a co s tím dál?

V první řadě musíme být ochotni sebezpochybnění. Každé, s láskou činěné sebezpochybnění, nás vede k rozšíření našeho světa, naší reality a je to zároveň cesta k vystopování svých projekcí a jejich stažení. Základní východisko je to, že všichni projektujeme. Toltéci o tom například hovoří tak, že jsme všichni uzavřeni v bublině svého vnímání, do které zevnitř promítáme sami sebe. Projekcí je tedy, z tohoto úhlu pohledu, celý náš svět. 

Další důležitá věc je ta, že jsme všichni lidské bytosti a všichni procházíme na cestě za poznáním, ať už si to uvědomujeme či nikoliv. A ta cesta nikdy nekončí. Pokud máte někdy pocit, že už máte všechno hotové, že máte vše vyřešené, že už jste poznali jak to je, a že máte za každou cenu pravdu, tak se s největší pravděpodobností mýlíte a projektujete o to víc. Vždy lze totiž jít dál a hloub, vždy lze prokouknout další životní omyl či projekci. 

A dalším neklamným znamením projekcí je konflikt. S blízkými lidmi, s institucemi, se světem. Jeden můj kamarád říkává: "Vždy když máš pocit, že je svět plný idiotů, je nejvyší čas se podívat do zrcadla."

Otázka tedy nezní zdali projektuji, ale jak? Buď projektujeme navenek a získáváme nepřátele, nebo projektujeme dovnitř a získáme nemoci či chorobné úrazy.

Zásadním krokem je převzít zodpovědnost za to co se nám, zdánlivě bez našeho přičinění, děje. Vím, je to zatraceně těžké, ale ta cesta vede právě tudy. Faktem totiž je, že za výtkami a obviněními druhých lidí se vždy skrývá vlastní stín a dává nám úžasnou šanci těchto obvinění využít ve svůj prospěch. Nabízím vám metodu z knihy Princip stínu od Reudigera Dahlkeho. Spočívá v jednoduchém otočení situace ve smyslu přijetí odpovědnosti. Tím jsou druzí odlehčeni od tíhy vaší projekce a váš život se začne ubírat směrem k růstu, ustane válka stínů a nakonec, když vytrváme u vlastní odpovědnosti, nadobro zmizí.

Jedná se o jednoduchou hru spočívající ve čtyřech tricích. Jste ochotni na tyto triky přistoupit, abyste proměnili obvinění a výčitky, jež dnes ještě vůči někomu máte, na šanci k růstu pro sebe i domnělého viníka?

Řekněme že do terapie vstupuje žena, a její hlavní stížností je to, že "ji manžel nebere dost vážně." Druhý krok, který v této hře musí udělat a který k prvotnímu tvrzení nerozlučně patří, je tvrzení, že "ona nebere dost vážně svého manžela," tím se odpovědnost přesouvá k ní a při hlubším zkoumání vychází najevo, že je to pravda. Třetím krokem je tvrzení, že "ona sama sebe nebere dost vážně." Opět hluboká pravda. Cítí velikou nejistotu, odmítá se, a projektuje to do svého druha, aby za to nemusela nést odpovědnost. A posledním, čtvrtým krokem je tvrzení, že "on nebere sám sebe dost vážně." Pokud nebere vážně svoji ženu, nemůže brát skutečně vážně ani sám sebe. Kruh se uzavřel.

Kouzlo je v tom, že místo abychom čekali, že ten druhý něco udělá, vezmeme si k srdci tvrzení 2 a 3, tedy že svého partnera a sami sebe nebereme vážně a s tím je možné už něco dělat. Je v tom naše zodpovědnost.

Tato hra se zájmény je jednoduchá, ale přitom velmi silná. "Chová se ke mně špatně, chovám se k němu špatně, chovám se špatně sám k sobě, on se chová špatně sám k sobě." "Nedopřeje mi nic hezkého, nedopřeji mu nic hezkého, nedopřeji si nic hezkého, on si nedopřeje nic hezkého." Jde to aplikovat vesměs na veškerá tvrzení a stížnosti co máme na druhé. Převzetí zodpovědnosti za svoji část vyžaduje velikou sílu, doslova překročení vlastního stínu ve smyslu: "moudřejší ustoupí." Kdyby totiž na obviňovací hře neměli podíl oba partneři, tak by vůbec nemohla fungovat. Ve chvíli, kdy převezmeme odpovědnost a stáhneme vlastní projekce, tak se začnou dít divy v našem životě. Chce to jen vystoupit z toho začarovaného kruhu a efekt rezonance často celý vztah promění v něco nového a mnohem přívětivějšího.

Kdykoliv se přistihnete, že vynášíte o svých blízkých, či o světě, nějaký soud, nějakou stížnost, že se vám z jejich strany děje nějaká křivda, zkuste si zahrát tuto hru se zájmény, převzít odpovědnost za to co cítíte a zkuste vystopovat a stáhnout zpět svoji vlastní projekci. Otázka totiž zní, proč to štve zrovna mne a ostatním to nevadí? Kde je moje projekce? Jak se na nepříjemné či konfliktní situaci sám podílím? Které vlastnosti, jež mi vadí u druhých, sám mám?

Budu rád, když mi poté napíšete jak to dopadlo a zdali se vám podařilo ten trám z vlastního oka vyjmout, a co jste uviděli 


Doporučená literatura:

  • Slovník základních pojmů psychologie C.G Junga - Daryl Sharp
  • Princip stínu, smíření s naší temnou stránkou - Reudiger Dahlke