Lůca - Extáze nicnedělání a rozšíření vnímání, 7dní

10.08.2018

Zážitky ze tmy :-)

O tom, že existuje nějaká terapie tmou jsem se dozvěděla cca ve svých šestnácti, už tehdy mě to hodně zaujalo a jen jsem vyčkávala do toho pravého okamžiku, kdy jí podstoupím. A ten pravý okamžik nastal právě letos v létě.

Když jsem ráno 23.7. dorazila na místo, uvítal mě sympatický usměvavý průvodce Petr, ukázal mi maringotku, vysvětlil mi co a jak. Řekl mi, ať si to v maringotce naposledy prozkoumám očima a až to budu cítit, ať si sama zavřu a zhasnu

Cca do pěti minut od Petrova odchodu jsem hajala jak miminko, když jsem se probudila, cítila jsem se hodně rozlámaná, šla jsem se napít (překvapivě jsem neměla moc problémy s orientací) a zase si vlezla do postele. Cítila jsem, že tentokrát je spánek trochu jiný, začal se mi zdát hodně divoký zmatený sen a celkově myslím, že spánek byl hodně hluboký. V momente probouzení se mi přihodila první zajímavá věc. Oči jsem měla ještě zavřené, ale viděla jsem. To ale trvalo asi půl minuty (než si duše uvědomila, že je ve tmě).

Chvíli jsem seděla na posteli, koukala do tmy a zachvíli přišel průvodce Petr s večeří a jídlem na celý další den. Kromě toho si vždycky sedl a chvíli si se mnu povídal. Super je, že se mou neřešil jen mé pohnutky během dne, ale opravdu si se mnou během tmy povídal. Probrali jsme snad všechno, od vztahů, sexuality, snů, jungových archetypů až po globální problémy lidstva a existenci paralelních vesmírů. Během večerních rozhovorů se mi většinou dařilo dát mé prožitky ve tmě do hlubších souvislostí.

První večer jsem hned pro večeři, jsem okamžitě usnula a začala další dávka snů. Sny se mi pak hojně zdály během celého pobytu. Čím jsem byla ve tmě déle, tím byly uspořádanější a jednoznačnéjší. Ale první dva dny jsem zažívala vyloženě snová tornáda. Jak mi bylo řečeno, když se zdají sny, znamená to, že duše odpočívá, ta moje byla asi hodně nevyspalá.

Spaním a sněním jem vpodstatě strávila celé první dva dny, občas jsem si zameditovala, vědomě se prodýchala, ale moc jsem se nehýbala, necvičila, což se mi čtvrtý den stalo osudným. Pokud se chystáte do tmy, opravdu vám radím minimálně třikrát denně protáhnout celé tělo. Já to odnesla šílenými křečemi v nohách, které mě chytly ze středy na čtvrtek v noci.

Nemohla jsem najít polohu, kde by tělu bylo dobře. Do slova jsem tam málem skákala po stropě. Normálně by se člověk šel projít nebo si zašel do lékárny. Já ale nemohla, nechtěla jsem přerušit tmu, i když, musím se přiznat, že to byla chvíle, kdy jsem reálně přemýšlala, že ze tmy odejdu. Ten den jsem poprvé pocítila to, jak dlouhý může být čas. Čekala jsem na Petra a připadalo mi to jako věčnost. Bolest mi nedovolovala ležet, sedět ani stát, jediné, co jsem zvládla bylo chodit stále dokola a sem tam si lehnout do jógové pozice kobry, při které se protahuje bederka a hýždě. Nemohla jsem meditovat, nemohla jsem se vědomě soustředit na dech, jenom jsem chodila jako křeček neustále dokola a čekala jsem. Mezi tím se ale strhla silná bouřka a mně se konečně trochu ulevilo. Zvládla jsem si lehnout na břicho a poslouchat jak vítr naráží do stěn maringotky.

V tu chvíli jsem se po prvé dostala do trochu změněného vědomí a začala vidět světla. Cítila jsem hodně silné vyčerpání, v maringotce bylo dusno a přede mnou se začaly objevovat zvláštní obrazce. Byl to nádherný moment. Poprvé jsem pocítila magii tmy.

Když přišel Petr, poprosila jsem ho o ibalgin, který trochu zabral, ale bolest v nohou jsem přestala cítit vpodstatě až v momentě, kdy jsem si po skončení tmy udělala procházku po lese.

Od toho dne jsem světla vídala pravidelně. Někdy s větší, a někdy s menší intenzitou. Je ale pravda, že intenzita se zvyšovala s postupem času.

Zhruba třetí den se taky zmenšila potřeba spánku a nastala první pořádná zkouška mě samé, která se jmenuje nuda. Ono toho není ve tmě moc co dělat, můžete spát, můžete meditovat, něco sníst, cvičit, dělat si zápisky, zkoušet, jak se vám uklízí ve tmě, přemýšlet, já měla s sebou tibetskou místu, takže ta se mi taky dost starala o zábavu, ale nejde to dělat do nekonečna a po chvíli vás to, že jste zavření bez telefonu a počítače na pár metrech čtverečních prostě dostane a je jen na vás, jestli si to pustíte, začnete si ji užívat a zažijete božskou extázi nicnedělání, nebo to prostě nedáte.

Vzhledem k tomu, že já jsem od nátury zevlista na entou, měla jsem to štěstí a zařadila se velice rychle do té první skupiny. Prostě, pokud jsem nehekala nad bolavýma nožičkama, tak jsem ležela a hrála si se světly, které jsem ke konci viděla hodně živě, jak jsem Petrovi vždycky říkala, chytala jsem světlušky. Vypnula jsem mozek a prostě existovala. Spoustu lidí má ze obavy, že ho ve tmě dostihnou jeho stíny. Mně se to nestalo, což mě bohužel i trochu mrzí. Asi si na ně mám dojít jinou cestou. Párkrát na mě došly nějaké moje mindráky, o kterých vím, a každodenně se s nimi potýkám, ale dotkly se mě hodně jemě a mile, měla jsem šanci, podívat se jim do očí a bez problémů je příjmout.

Tím se dostávám k jakémusi vnitřnímu sklidnění, které jsem v sobě pocítila. Kdo mě zná, ví, že většinou působím jako vzteklý, neukotvený uzlíček nervů. Po pár dnech pobytu, nevím, zda to bylo tmou nebo pravidelným dechovým cvičením, jsem v sobě pocítila, snad poprvé v životě, klid a ticho, i když venku hučel kombajn. Byl to pro mě moc krásný pocit.

Pomalu se už dostávám k závěru vyprávění. Nejsilnější zážitek přišel poslední den, kdy přišly naprosto neskutečné, živé vesmírné vize, které asi nemá cenu popisovat. A v jejich závěru se uvnitř mě ozval hlas, který celou tmu zakončil poselstvím MILUJ.

Ukončení tmy bylo v mé režii, jediné instrukce, které jsem dostala byly: "Až se probudíš a budeš to cítit, otevři si a vyjdi ven." Musela jsem vstávat hodně brzy, protože, když jsem vyšla z maringotky, právě se schylovalo k východu slunce. Viděla jsem všechno jasně, trochu se mi točila hlava a hlavně jsem žasla nad tím, jak je všechno kolem mě krásné. Co všechno v přírodě je, a všechno, co vidíme má duši vlastní duši, která dohromady s námi tvoří obrovskou duši světa. Spoustu lidí chodí do tmy kvůli nadsmyslovým zážitkům, nebeským světlům atd., ale to nejzásadnější, co si můžou odnést, je pak uvědomění si, že rozšíření vnímání spočívá právě ve všímavosti k hmotnému projevení reality, která je mnohdy bohatší, než se nám zdá.

Závěrem bych chtěla říct, že se mi ve tmě moc líbilo a chystám se zase někdy znovu, i když určitě ne v brzké době. Ale třeba za pět, deset, možná dvacet let, až udělám nějaký větší krok ve svém seberozvoji. Co ale chystám, a přemýšlím, že si z toho udělám každoroční rituál, je dát si na podzim jen víkend ve tmě. Sice se nedostanu ke světýlkám a vesmírům, ale vyspím se, schovám se a budu mít možnost být chvíli jen sama se sebou.

Pokud o tom přemýšlíte, určitě doporučuju do toho jít. Je pravda, že moje doporučení pro vás nemusí být směrodatné a tma na vás může působit úplně jinak. Já jsem celkem samotář, baví mě sedět a koukat do blba a ze tmy jsem nikdy, ani jako dítě, neměla strach, spíš naopak, takže jsem měla největší předpoklady si to tam užít. Ale i pokud máte nějaké pochybnosti, zda to zvládnete, doporučuju to zkusít, odejít můžete vždycky. Vím, že to nejsou malé peníze za to, že tam strávíte půl dne, ale já jsem si to před nástupem v sobě vyřešila tak, že jsem zaplatila za možnost tam být, zbytek je zadarmo. :-)

A nakonec pár rad, které bych vám do tmy dala. Vnímejte, pravidelně cvičte, prodýchávejte se a hlavně příjmejte. :-)

Hodně štěstí, pokud se do toho rozhodnete jít přeje

Lůca :-)